Mulata Snow Rugby

Nejprve kontrolní otázka: Víte, co je největší vynález od doby zavedení samostatné klapky ř na českém psacím stroji Járou Cimrmanem?

O sportu, který jsem fotografoval tentokrát, panuje mnoho předsudků. Hlavně se o něm říká, že je to sport hrubý. Já bych spíš řekl tvrdý. Naopak se domnívám, že je to sport z mnoha důvodů obdivuhodný. Ne nadarmo se mu říká sport gentlemanů. Slovo rozhodčího je svaté. O něm se nediskutuje. Soupeř je hoden stejné úcty jako spoluhráč, hráči jen tak pro nějakou bolístku hřiště neopouštějí, ačkoli hra často skutečně bolí. A nějaké simulování jako ve fotbale? To se tady nevede.

Ano, řeč je o rugby. Osobně mám k němu velmi kladný vztah. Byl jsem to ostatně já, kdo v roce 2012 fotografoval první zápas rugby na Vysočině. Viz moje reportáž na Rajčeti.

Stejně, jako předchozí sporty, které jsem v nedávných dnech fotografoval, i rugby je samozřejmě velmi rychlé, ale na Mulata Snow Rugby v Ostravě, v lyžařském areálu Skalka, se hrálo na podstatně menším hřišti, než se hraje běžné rugby, takže se dvěma běžnými objektivy se dalo obsáhnout prakticky celé hřiště.

A co že je snow rugby? Prostě rugby na sněhu. S mírně upravenými pravidly. Nedělají se mlýny, nesmí se kopat. Hraje na každé straně jen 5 hráčů. Dosud se hrálo jen v italském Tarvisiu, Ostrava je druhá v Evropě, kde se snow rugby odehrálo. Byla to spíš taková rugbyová show, jíž se zúčastnily profesionální týmy z Česka, Slovenska a Polska. Hrály se krátké zápasy 2 x 5 minut.

50

 

Předchozí odpoledne a noc silně sněžilo, ale dopoledne – přesně podle předpovědi – už bylo nad nulou, což mělo jediný nevyhnutelný důsledek, který byl vidět v celém areálu: všude mokro, bláto, kaluže, což bylo umocněno ještě polohou pod svahem, z něhož stékal roztátý sníh. Pro návštěvníky nepřijemné, ale pro focení rugby vítané – za předpokladu dodržení bezpečné vzdálenosti.

Fotografie z rugby jsou zajímavé tím, jaké zvláštní, někdy vtipné, až komické situace dokáží v těch pranicích a tahanicích o tu šišatou věc zachytit.

55

 

15

A tady se dostáváme k odpovědi na mou kontrolní otázku z úvodu mého dnešního blogu. Ano, přátelé, největším vynálezem všech dob je kontinuální snímání. Je to vlastně takový mezistupeň mezi fotografováním a filmováním. Nasekáte třeba pět snímků v sérii a v poklidu domova se 1) pobavíte vtipností situace a 2) vyberete si tu nejlepší fotku. Někdy je dokonce volba těžká, protože v jedné sérii najdete dvě nebo dokonce tři „nejlepší“ fotky a těžko se rozhoduje, kterou vybrat. V každém případě je to stokrát lepší než cvaknout – a posléze zjistit, že a) jsem cvakl moc brzy, b) jsem cvakl moc pozdě, c) někdo mi tam strčil ruku, nohu, ksicht atd. a fotku znehodnotil, d) v rozhodujícím okamžiku se fotografovaný objekt otočil.

Vzhledem k atraktivním bitvám při hře jsem tentokrát moc nevymýšlel, co a jak budu fotit. Takže hlavní náplní byly nejrůznější herní situace, které jsem si pracovně rozdělil na několik skupin. Zde uvádím pouze ukázky.

První skupina „Chyť mě, když to dokážeš!“

13

18

Druhá skupina „Drž – a nepouštěj!“

05

09

Třetí skupina „Rugby nebo zápas?“

06

34

Čtvrtá skupina „Jak se pokládá pětka“

20

39

Další skupiny jsou portréty hráčů při hře,

58

 

jinde mě zaujala nějaká vtipná kompozice.

56

Jak je snad z fotek vidět, u fotografování samotného, stejně jako u postprodukce jsem se výtečně bavil. Už teď se těším na příští ročník, který – jak pořadatelé slibují – bude ještě mnohem lepší než ten letošní.

Jak vidím, při vkládání fotek sem na blog se fotky vždy trochu rozostří. Proto raději koukněte jako vždy sem.

Hokej od A do Z

Tentokrát jsem se rozhodl využít pro fotografování účasti Havířova v 1. lize ledního hokeje a vypravil jsem se na ligový zápas AZ Havířov – Dukla Jihlava. Fotografovat hokej jsem šel poprvé v životě (a na hokejovém utkání jsem byl asi podruhé), a tak jsem vsadil na jistotu a jako hlavní prioritu jsem si vytyčil urvat nějaké slušné místo vedle střídačky.

Bohužel v momentě, kdy mě to napadlo, už to nejlukrativnější místo zaujal čiperný fotograf s kompaktem, který se z něj ne a ne hnout.

f

Výhodné to bylo místo především proto, že nebylo odděleno od ledové plochy plexisklem (což se v případě letícího puku snadno změní v nevýhodu). Chvíli jsem postával vedle něj, ale nebylo to ono, a tak jsem po chvíli šel testovat jiná místa.

Udělal jsem pár fotek přes plexisklo, na některých je v něm vidět trochu odraz,

01

ale na většině se ani nepozná, že jsou focené přes nějakou překážku.

04

Naopak toto pěkně poškrábané plexisklo mi posloužilo pro kreativní vyjádření pohledu na hokej.

24

Celkově musím o hokeji říct to, co jsem už řekl o badmintonu i následném lezení na rychlost: Je to pekelně rychlý sport! Tak rychlý, že v momentě, kdy si řeknete, to je zajímavá akce, tu si vyfotím, tak už je po ní a puk je na druhé straně hřiště. Přesto ale existuje řešení, a tím je předvídavost. Ne vždy se z očekávané zajímavé akce vyklube opravdu něco napínavého, ale to se nedá nic dělat, je třeba zkrátka fotit a fotit (nejlépe kontinuálně) a spoléhat na to, že v klidu domova se nějaká ta neobvyklá akce podaří vybrat. Například tohoto rozhodčího uskakujícího před pukem jsem objevil až doma.

06

Po focení přes plexisklo jsem zkusil vyjít nahoru na tribunu. Při focení shora sice chybí ten bezprostřední kontakt s ledovou plochou a pohled tváří v tvář hráčům, ale zase to má výhodu v klidnějším pozadí, které nyní tvoří ledová plocha.

25

Při prohlížení těchto fotek jsem objevil zajímavou věc. Na některých fotkách byl led pěkně bílý, ale na jiných měl nádech do žluta. Zjistil jsem, že na fotkách, u kterých si foťák nastavil ISO na 800 (mám nastaveno Auto ISO), je zabarvení do žluta, na těch, kde je ISO 1250, je led čistě bílý. Takže jsem musel odbarvovat v PC.

27

Měl jsem (asi) štěstí, protože i v obou přestávkách byl nějaký program, v té první byla vyhodnocena soutěž dětských kreseb „Malujeme hokej“ a ve druhé proběhlo krátké utkání vozíčkářů ve sportu zvaném boccia, který se podobá petangu.

23

Bylo to příjemné zpestření a já jsem měl díky němu co dělat i o přestávce. Celkově tedy musím focení zhodnotit opět velmi pozitivně a – AZ promine – radost mi nijak nezkalil ani fakt, že Havířov prohrál vysoko 1:5.

 

Celá reportáž na Rajčeti.

Vírský cepín

Před týdnem jsem na mistrovství ČR v badmintonu měl potíže s rychlostí pohybu sportovců, a tak jsem tento víkend vzal zavděk sportu pomalejšímu, a to mistrovství ČR v ledovém lezení na rychlost, nazvaném podle místa události Vírský cepín. Tedy – myslel jsem si, že je to sport pomalejší.

Cestu jsem absolvoval téměř celou po trase, kterou jsme před několika lety jezdili s dětmi a manželkou z Chotěboře a neubránil jsem se s pousmáním vzpomínce, jak jsem jeli s novým autem a novými řidičáky do Havířova poprvé a neznalí trasy jsme asi na deseti místech sjeli z cesty a spousty kilometrů jsme bloudili po všech možných okreskách, takže cesta nám tehdy trvala bezmála dvakrát více než by bylo potřeba. Dnes už tu cestu znám prakticky zpaměti.

Do reality mě vrátily trvající dešťové přeháňky, které rozhodně nebyly tím, co bych dnes potřeboval. Předpověď zněla: Ráno a dopoledne deště a sněžení, odpoledne ustávání srážek až polojasno. Celou cestu jsem byl jako na trní, protože těžké mraky se neustále valily oblohou a dokonce ještě když už jsem byl za Poličkou, tak se spustil slušný lijáček.

Když jsem přijel na místo, už sice nepršelo, ale kaluže a mokré cesty dávaly tušit, že ani Vír nebyl srážek ušetřen. Všudypřítomné mokro mně poněkud znesnadnilo první rekognoskaci terénu, při níž jsem se pokoušel najít někde nahoře dobré místo k fotografování. Ale skála nebyla stvořena pro focení, nýbrž pro lezení a tomu odpovídala její morfologie. Jediné, co jsem dokázal, bylo skálu velkým obloukem obejít a shora se dostat k její sousedce, menší skalce vzdálené od té soutěžní asi sto metrů. Taky byla dosti strmá, ale ukotvená lana mně umožnila se dostat na její vrcholek, kde jsem zjistil, že teleobjektivem by snad bylo možné zde něco nafotit. Po chvíli skutečně již začali první soutěžící své kvalifikační výstupy, a tak jsem začal i já se svou prací.

06

05

Bohužel intervaly mezi jednotlivými lezci byly poněkud táhlé, řekl bych, že to organizačně trochu vázlo a protože mně z toho lelkování nahoře brzy začaly zábst prsty, zanedlouho jsem slezl a maskován blátem až za ušima se vmíchal do davu.

No, davu… Po pravdě když jsem přišel na místo poprvé, vypadalo to, že závody jsou zrušeny, protože jsem viděl jen pár pořadatelů, ale závodníka žádného. Teď, po mé rekognoskační vycházce to nevypadalo o mnoho lépe, ale budiž, aspoň bylo dost místa pro mě. Pořídil jsem pár záběrů ze země pod skálou,

11

ale nedalo mi to a znovu jsem zkusil najít nějaké lepší místo někde nahoře. Našel jsem sice přístupovou cestu opatřenou částečně železnými stupni a lany, která končila někde v blízkosti cíle závodní trasy, ale v mých dosti klouzavých pohorkách jsem si na výstup po strmé mokré skále přece jen netroufl. Později jsem tam ale skutečně objevil jednoho aktivního fotografa, který byl ovšem vybaven lezeckou technikou a byl uvázán lanem.

Záběrů z výšky do tváří lezců lezoucích po stěně jsem se tedy musel vzdát a namísto nich nastoupily záběry zboku a všelijaké detaily.

10

V úvodu jsem psal něco o tom, že tento sport je „pomalejší“. Tady bych měl své tvrzení opravit a závodníkům se omluvit, protože tempo soutěžních výstupů bylo skutečně obdivuhodné. Představte si ledovou stěnu, prakticky kolmou, o délce nějakých 26 m a dosažený čas těch nejlepších někde kolem 30 sekund a dokonce méně. Byl to docela kumšt závodníky v této rychlosti slušně vyfotit.

02

Po kvalifikačních výstupech následovala delší přestávka, kterou jsem využil k občerstvení a delší procházce podél údolní nádrže Vír, která zásobuje pitnou vodou blízké okolí. Večerní finále už pro mě fotograficky moc přínosné nebylo; s bleskem se lezce na vzdálené stěně fotit nedalo, takže jsem se omezil na pár detailů

21

a protože mě čekala stejně dlouhá cesta zpět, opustil jsem kolbiště mírně předčasně.

Že zpáteční cesta bude stejně dlouhá jako cesta tam, byla jen má domněnka, založená na přesvědčení, že tuto cestu znám prakticky zpaměti. Bohužel chvilka nepozornosti u Bělotína způsobila, že jsem minul napojení na rychlostní komunikaci na Nový Jičín, a zajel si jakýmisi okreskami spousty kilometrů přes Odry, Fulnek a další dědiny, a tak jsem vtipně navázal na svou první jízdu autem do Havířova před… moment, ano, před jedenácti lety…

Celá reportáž na Rajčeti

Jak jsem fotil badminton

Že je badminton rychlý a akční sport, jsem se měl možnost přesvědčit na vlastní kůži ještě v nedávné době, kdy jsem se v Chotěboři s partou nadšenců po tři roky tomuto sportu aktivně věnoval. Ovšem rychlost badmintonu, vítaná při vlastní hře, se stává potíží, jakmile chcete tento sport fotografovat. Jistě, povedené akční fotografie jsou ozdobou každého fotografického alba, ale bohužel také platí, že čím vyšší rychlost (z velké blízkosti) chcete zachytit, s tím větším odpadem musíte počítat.

09a

Problémů bylo na mistrovství ČR v Karviné při focení celá řada. Jeden z hlavních, jak už jsem naznačil, byl problém s ostřením. Nejprve jsem zkoušel využít kontinuální ostření, ale to bylo na tento sport příliš pomalé a záběry byly neostré. Poté jsem tedy zkoušel si předostřit – jenže kam? V jednom momentu je hráč vzadu u postranní čáry, v příštím již balancuje u sítě, pak jde na střed a tak všelijak dokola. Navíc s tak malou clonou, která byla při focení v hale nutná, jsem se musel strefit přesně, jinak byl záběr opět k nepotřebě. Nakonec jsem skončil u metody „One shot“, při níž jsem neustále namačkával spoušť a „předostřoval“ jsem si v rámci malého okruhu, v němž jsem hráče musel zachytit.

 

24

 

Dalším problémem bylo dosti chabé osvětlení, takže se velmi dobře uplatnil světelený objektiv EF 50/1,8. To je ovšem pevné sklo vyžadující určitý odstup od hrací plochy; jeho využití však bránili další diváci kolem dokola. Výsledkem bylo střídání všech objektivů, které jsem měl s sebou.

Nejsem přítelem jednoho stanoviště při focení. Jsem zastáncem názoru, že reportáž má být pestrá a taková nemůže být, stojíte-li celou dobu na jednom místě. Přesto jsem si ale potřeboval vyřešit to hlavní stanoviště, z něhož pořídím většinu snímků ze hry. Tribuny podél hřišť zavrhuji, stejně jako ochoz nad plochou – je to už příliš daleko a pohledu do tváře hráčů by navíc bránila síť. Nakonec si vybírám hřiště číslo 1, kde se dá fotit z boku z bezprostřední blízkosti, protože je první v řadě.

41

V druhé půli sobotního dne – a celou neděli – již toto neplatí, protože se hraje jen na středních kurtech a v neděli již jen na jednom kurtu obklopeném diváky.

Z pohledu čtyřhry a dvojhry se samozřejmě lépe fotí dvojhra; při čtyřhře je hráčů na tak malou plochu prostě moc a zachytit slušný záběr, kde jsou oba hráči v zajímavé pozici a zároveň se vzájemně nepřekrývají, je téměř nadlidský výkon. Pokud to není výchozí pozice před zahájením hry…

35

Jistě jedním z nejatraktivnějších momentů při badmintonu jsou smeče. Ovšem ty se fotí snad nejobížněji. Jednak je to jejich enormní rychlostí, kvůli které většina snímků dopadne rozmazaně, i když fotíte velmi krátkými časy. A i když se podaří pohyb zmrazit, tak ruka s raketou obvykle překryje tvář a fotka se tak znehodnotí. Druhým důvodem je pozice hráče, který se při smeči silně zakloní dozadu a z tváře není vidět buď nic, nebo třeba jen nos. Proto je lepší fotit smeče těsně před vlastním odpálením – a protože je tato fáze často spojena s výskokem – tak i z větší vzdálenosti.

 

 

70

Mnohem lépe a snadněji se fotí dobíhané kraťasy u sítě, kdy hráč nevědomky zaujímá „šermířský“ postoj s jednou rukou dozadu. Je zajímavé sledovat, jak se hráči v této pozici vzájemně podobají jak vejce vejci…

46

V reportáži pochopitelně nesmí chybět další záběry – portréty diváků…

62

…hráčů a hráček v jiné než herní situaci…

51

…mé oblíbené průhledy, nadhledy a podhledy…

13

…a samozřejmě emoce, které jsou kořením každého sportovního výkonu.

63

Co dodat na závěr? Skvělá akce a výborná příležitost procvičit si focení v hale A tak jsem fotil, diváci povzbuzovali, hráči bojovali, rozhodčí rozhodovali, moderátoři moderovali a Petr Koukal, že opět zvítězil.

75

Celá reportáž na Rajčeti