V Jistebníku u rybníku

Díky Jistebnickému maratonu jsem poznal nádherný kus přírody, ideální pro cyklistické či pěší výlety, a to jen pár kilometrů od mého bydliště. Východní strana Jistebníku je lemována soustavou několika rybníků, které jsou s okolním územím součástí přírodní rezervace Rákosina. Je tady nádherný klid a hnízdí tady spousty vodních ptáků a při rekognoskaci jsem ve vodě spatřil i vydru. Soustava rybníků je lemována alejemi vzrostlých stromů poskytujících příjemný stín a někdo jistě uvítá i skutečnost, že tohle vše se rozkládá téměř v absolutní rovině.

Pro mě však focení Jistebnického maratonu bylo spojeno ještě s jinou zvláštností; abych se na dlouhé trase lépe přesouval z místa na místo, vypůjčil jsem si od bráchy nedávno zakoupenou koloběžku. Musím ale předeslat, že ještě předtím, jak jsem již naznačil, jsem podnikl malou rekognoskaci terénu, dokonce dvě, protože při té první jsem po pár kilometrech ztratil cestu a musel jsem se po stejné cestě vrátit. Ta druhá byla úspěšnější, prošel jsem si část soustavy rybníků a prošel si zkratku ke startu/cíli. Jestli jsem řekl, že je tady klid, musím to trochu poopravit. Jelikož Jistebník leží na železničním koridoru s velmi hustým provozem, každou chvíli se zde vzduch nad vodní hladinou rozechvěje duněním projíždějících vlaků všeho druhu.

01

02

S focením jsem začal na startu, po něm jsem se přesunul podle svého itineráře na jihovýchodní stranu rybníků a téměř přesně podle mého předpokladu se začali objevovat první běžci. Nefotilo se úplně dobře; aleje vrhaly stín a blesk to nějak nezvládal, jak bych si představoval. Výsledkem byly dost velké kontrasty, které jsem musel mírnit postprodukcí.

09

Zanedlouho se vyrojili běžci z opačné strany (čtvrtmaraton se běžel v protisměru), takže doba pro focení se mi tak mírně prodloužila.

03

Po odfocení jsem popadl koloběžku a zamířil do prostoru startu a cíle.

Focení s koloběžkou je úplně jiné focení! Řekl bych přímo turbo focení. Jelo to krásně (pokud nepočítám místy mírně kamenitý podklad), rychle a hlavně mi to umožnilo v krátkém čase zvládnout odfotit místa, která bych bez koloběžky nikdy vytotit nestihl. No a zároveň jsem se u toho hezky protáhl, což mi vtipně nahradilo ranní běh. Tak jsem dojel do cíle – a v klidu jsem si počkal na běžce, které jsem už fotil u rybníků! Ze všech běžců bylo nejvíce půlmaratonců, takže jsem fotil, jak dobíhali do cíle.

06

05

Když se objevili první maratonci, věděl jsem, že je čas přesunout se na poslední stanoviště, které jsem si pracovně nazval „obilí“. Tato cesta byla ze všech nejlepší, protože tam vedla z větší části asfaltová cesta a na koloběžce to pěkně frčelo – prakticky jako na kole.

07

08

Odfotil jsem fotky z obilí a tím moje práce skončila. Přesunul jsem se do cíle, kde v tu chvíli nikdo neběžel – vyjma doprovodného programu. Pojedl jsem ze svých zásob a cestou domů v autě jsem si představoval, že když se v příštím životě narodím jako vydra nebo labuť, určitě by se mi líbilo strávit svůj život právě tady.

A ještě jedno chutné rajče