Vírský cepín

Před týdnem jsem na mistrovství ČR v badmintonu měl potíže s rychlostí pohybu sportovců, a tak jsem tento víkend vzal zavděk sportu pomalejšímu, a to mistrovství ČR v ledovém lezení na rychlost, nazvaném podle místa události Vírský cepín. Tedy – myslel jsem si, že je to sport pomalejší.

Cestu jsem absolvoval téměř celou po trase, kterou jsme před několika lety jezdili s dětmi a manželkou z Chotěboře a neubránil jsem se s pousmáním vzpomínce, jak jsem jeli s novým autem a novými řidičáky do Havířova poprvé a neznalí trasy jsme asi na deseti místech sjeli z cesty a spousty kilometrů jsme bloudili po všech možných okreskách, takže cesta nám tehdy trvala bezmála dvakrát více než by bylo potřeba. Dnes už tu cestu znám prakticky zpaměti.

Do reality mě vrátily trvající dešťové přeháňky, které rozhodně nebyly tím, co bych dnes potřeboval. Předpověď zněla: Ráno a dopoledne deště a sněžení, odpoledne ustávání srážek až polojasno. Celou cestu jsem byl jako na trní, protože těžké mraky se neustále valily oblohou a dokonce ještě když už jsem byl za Poličkou, tak se spustil slušný lijáček.

Když jsem přijel na místo, už sice nepršelo, ale kaluže a mokré cesty dávaly tušit, že ani Vír nebyl srážek ušetřen. Všudypřítomné mokro mně poněkud znesnadnilo první rekognoskaci terénu, při níž jsem se pokoušel najít někde nahoře dobré místo k fotografování. Ale skála nebyla stvořena pro focení, nýbrž pro lezení a tomu odpovídala její morfologie. Jediné, co jsem dokázal, bylo skálu velkým obloukem obejít a shora se dostat k její sousedce, menší skalce vzdálené od té soutěžní asi sto metrů. Taky byla dosti strmá, ale ukotvená lana mně umožnila se dostat na její vrcholek, kde jsem zjistil, že teleobjektivem by snad bylo možné zde něco nafotit. Po chvíli skutečně již začali první soutěžící své kvalifikační výstupy, a tak jsem začal i já se svou prací.

06

05

Bohužel intervaly mezi jednotlivými lezci byly poněkud táhlé, řekl bych, že to organizačně trochu vázlo a protože mně z toho lelkování nahoře brzy začaly zábst prsty, zanedlouho jsem slezl a maskován blátem až za ušima se vmíchal do davu.

No, davu… Po pravdě když jsem přišel na místo poprvé, vypadalo to, že závody jsou zrušeny, protože jsem viděl jen pár pořadatelů, ale závodníka žádného. Teď, po mé rekognoskační vycházce to nevypadalo o mnoho lépe, ale budiž, aspoň bylo dost místa pro mě. Pořídil jsem pár záběrů ze země pod skálou,

11

ale nedalo mi to a znovu jsem zkusil najít nějaké lepší místo někde nahoře. Našel jsem sice přístupovou cestu opatřenou částečně železnými stupni a lany, která končila někde v blízkosti cíle závodní trasy, ale v mých dosti klouzavých pohorkách jsem si na výstup po strmé mokré skále přece jen netroufl. Později jsem tam ale skutečně objevil jednoho aktivního fotografa, který byl ovšem vybaven lezeckou technikou a byl uvázán lanem.

Záběrů z výšky do tváří lezců lezoucích po stěně jsem se tedy musel vzdát a namísto nich nastoupily záběry zboku a všelijaké detaily.

10

V úvodu jsem psal něco o tom, že tento sport je „pomalejší“. Tady bych měl své tvrzení opravit a závodníkům se omluvit, protože tempo soutěžních výstupů bylo skutečně obdivuhodné. Představte si ledovou stěnu, prakticky kolmou, o délce nějakých 26 m a dosažený čas těch nejlepších někde kolem 30 sekund a dokonce méně. Byl to docela kumšt závodníky v této rychlosti slušně vyfotit.

02

Po kvalifikačních výstupech následovala delší přestávka, kterou jsem využil k občerstvení a delší procházce podél údolní nádrže Vír, která zásobuje pitnou vodou blízké okolí. Večerní finále už pro mě fotograficky moc přínosné nebylo; s bleskem se lezce na vzdálené stěně fotit nedalo, takže jsem se omezil na pár detailů

21

a protože mě čekala stejně dlouhá cesta zpět, opustil jsem kolbiště mírně předčasně.

Že zpáteční cesta bude stejně dlouhá jako cesta tam, byla jen má domněnka, založená na přesvědčení, že tuto cestu znám prakticky zpaměti. Bohužel chvilka nepozornosti u Bělotína způsobila, že jsem minul napojení na rychlostní komunikaci na Nový Jičín, a zajel si jakýmisi okreskami spousty kilometrů přes Odry, Fulnek a další dědiny, a tak jsem vtipně navázal na svou první jízdu autem do Havířova před… moment, ano, před jedenácti lety…

Celá reportáž na Rajčeti